about:me určeno dětem od tří let

V životní pouti každého jednotlivce mají své místo společenské události, na něž se nezapomíná ani po létech, kdy hlava obělí se, krok duní a myšlenky zpomalují svůj chod. K těmto událostem patří první ples.

Milovníci inteligentního humoru jistě poznali, že jsem si dovolil začít stejnými slovy, jako pánové Šimek a Grossmann svého času začali jednu ze svých povídek, Můj první ples. Dál však podobnost tohoto příspěvku s bloggísky (podle pravidla „čím víc ‚g‘, tím víc Adidas“) náctiletých slečen, přesvědčených, že bez jejich usilovné a vytvralé zlodějské práce by se svět přestal točit. Jinak řečeno, když jsem přemýšlel, jak tenhle článek začít a zavolal strejdovi Googlovi, aby mi trošku osvěžil paměť, udělalo se mi blivno z množství a kvality stránek, na kterých se povídky těchto dvou pánů vyskytují. Bloggerky vs. autorský zákon – 1:0.

Vrátíme-li se však k původnímu tématu, vsadím se, že mnoho čtenářů, kteří mě znají líp či nedejbože osobně, se zarazilo nad tím, co by mohl mít někdo jako já společného s tak společenskou událostí, jakou reprezentační ples gymnázia bezesporu je. Inu, jednoho krásného pátečního dne, zcela podle plánu, do třídy napochodovala profesorka, která nás učí základy společenských věd a prý, jestli bychom nechtěli předtančovat na plese polonézu, že jsme tak šikovní, že to určitě zvládneme. Po hořké poznámce mé taneční partnerky, že ~~„ne všichni jsou tak šikovní“~~, se většina třídy shodla, že teda jo.

Termín prvního nácviku se odkládal tak dlouho, až jsem neodolal a chytil chřipku. Dle zákona schválnosti začaly nácviky zrovna v době, kdy jsem marodil, jako bonus za vytrvalost neměla partnerka pro mou nemoc ani krapet pochopení a myslela si, že po třítýdenní absenci a pětiminutovém vysvětlování, kdy mám jít kam a co kdy udělat, zvládnu vše na jedničku s hvězdičkou, třikrát podtrženou, v kolečku. Naivní představa.

Přes všechny ty otrávené pohledy na způsob ~~„pane Bože, za co mě trestáš, co jsem komu udělala?“~~ se mi nakonec povedlo vše nacvičit alespoň uspokojivě, doufám.

Nastal onen (slavný?) sobotní večer. Ve třičtvrtě na šest jsme měli být u zadního vchodu. Za deset šest jsem vybíhal z domu. Posledních pár nácviků, pak 40 minut rozchod. Následně rozchod protažen na 70 minut, návštěvníci totiž zřejmě neumí odečíst z hodinek čas. To už děvčatům přišlo jako až moc velká nuda, a aby si to čekání trošku zpestřily, začaly pít. Džus. S vodkou. To, co se dělo v příštích minutách, je pouhými slovy naprosto nepopsatelné, to byste museli vidět na vlastní oči. Kluci si z holek začali dělat legraci, že při otočce v polonéze s sebou švihnou a shodí i ostatní páry, jako v dobře postaveném dominu.

Přese všechna nadšené očekávání však dopadla polonéza velmi dobře, alespoň co jsem já registroval. Možná i proto, že smysly děvčat byly nečekaně mobilizovány krádeží peněženky obsahující nemalý finanční obnos a především doklady a jejím následným hledáním. Bohužel, neúspěšným. ~~„To nám to ten večer hezky začíná“~~, říkali jsme si.

Zbytek večera by se dal shrnout do několika málo slov: pivo, tancující němčinářka, dialog s tělocvikářem u pípy (tělocvikář zděšeně: ~~„Milane, ty piješ pivo?“~~, já pobaveně: ~~„Ano, pane!“~~), zpívání sprostonárodních písní, střepy pro štěstí, mírná nevolnost, větší nevolnost, odchod o půl třetí, přivítání nadšenými rodiči. Jo, a sranda, nehorázná a nekončící sranda :-)

Je to zvláštní, do tanečních jsem nechtěl, přestože mi každý říkal, jak to bude fajn a jak na ně budu vzpomínat do konce života. Občas fajn opravdu jsou, i když se to zpočátku a teď, ke konci, moc nezdá. Na ples jsem taky nechtěl, opět jsem byl přesvědčován, že to bude super. A zase měli pravdu. Naučím já se někdy nebrat na lehkou váhu názor těch, kteří už danou věc prožili? Určitě ne :-)