about:me určeno dětem od tří let

Ach, ten slastný pocit výhry… To zadostiučinění… Ta jistota, že ostatní budou závidět… Ta radost, že štěstěna konečně jednou věnovala pozornost i vám… Znáte jej také?

Bude to znít prazvláštně, ale můj poslední článek a především diskuze pod ním mě inspirovaly k dalšímu článku, přesněji dokonce další z řady řetězovek. A to jsem se jim tak dlouho vyhýbal.

Další článek z rubriky „osobní“, který asi většině z Vás nic neřekne a těch pár, kterých se to týká a o kterých v článku mluvím, leč nejmenuji, se nad ním ani nezastaví a budou dále pokračovat ve svém honu na čarodějnice. Samozřejmě, pokud si vůbec uvědomí, že je to o nich. Vlastně o tom silně pochybuji.

… blbí, hluční, nenažraní, neurvalí, nevychovaní – a co mě nejvíc dojalo – negramotní frajírci. Alespoň to bych mohl o nás, Češích, říci, bylo-li by těch pár českých rodin z hotelu Sureda na severovýchodě Mallorky dostatečným reprezentačním vzorkem. A hned Vám prozradím, proč si to myslím.

Ještě než se vypravím do slovenského městečka Čenčice (odhadem kolem sta obyvatel, jinak tam chcípl pes – a to velmi pravděpodobně rukou šíleného souseda, jehož brokovnice se podepsala i na look & feelu silniční značky ohraničující území vesnice), kde nedobrovolně strávím příštích sedm dní (a to již podesáté), chtěl bych se s Vámi podělit o krátký popis událostí, které se mi přihodily pár dní zpět. Možná se nad nimi zasmějete, smíchy zapláčete, nebo mě definitivně odsoudíte k usmažení se v pekle (jako už tolik jiných, že ;-))